fbpx

Isle of Skye s batohem na zádech

Každý má nějaký zamilovaný místo, kam se rád vrací. Já jsem si to svoje před několika lety našel v severním Skotsku na ostrově Skye. Vždycky mě to táhlo tím směrem. Miluju pohled na krajinu plnou kopečků zastřižených úhledně na krátko díky všudypřítomným ovčím stádům. Miluju neustálý střídání deště a sluníčka. Miluju místní kulturu, muziku, přízvuk. Miluju čerstvý fish & chips a kouřovou whiskey. V neposlední řadě miluju to, že i když je Skye někdy plný turistů, tak jakmile s batohem na zádech zmizíte do jeho útrob, nepotkáte třeba celý dny vůbec nikoho.

 

Země Harryho Pottera

Na Skye se dá dostat několika způsoby, ale já nedám dopustit na cestu vlakem z Glasgow. Je to sice dost štreka (asi 5 hodin) a vlak zastavuje tolikrát, že se to stěží dá napočítat, ale garantuju vám, že cesta uteče jako voda. V kuse totiž budete s otevřenou pusou zírat na úchvatný scenérie Skotský vysočiny. Na závěr vlak přejede slavný Harry Potterovský most (viadukt v Glenfinnan) a zastaví tam, kde končí koleje - v přístavním městečku Mallaig. Odtud už je to jen slabá půlhodinka do vesnice Armadale, což je taková vstupní branka na ostrov Skye, ležící na jeho jižním cípu (většina lidí proudí po silnici přes Skye Bridge).

 

Skye Trail

Na Skye jsem se vrátil, abych došel cca 130 km dlouhý trek vedoucí přes celý ostrov ze severu na jih (já ho šel obráceně). Minule jsem ho kvůli počasí nedošel. Takže na zádech nacpaný batoh, v něm spaní, jídlo na několik dní (vody je všude kolem spousta) a vercajk na focení. Rychlý stop do Broadford a bez otálení mimo civilizaci.

První půlka vyšla perfektně a dokonce mi počasí dovolilo, vzít to alternativní cestou a přenocovat přímo na jednom z nejvyšších kopců. Sice jsem se svým letním spacákem nebyl úplně ready na spaní v mínus 4 stupních, ale stálo to za to.

Bohužel, úplně stejně jako naposledy, se počasí v druhý půlce treku začalo dost kazit, takže jsem to horko těžko doklepal pod slavnou skálu Old Man of Storr, kde jsem to musel kvůli dešti a hlavně sílícímu větru vzdát a zdrhnout do města. Nejtěžší etapu (hřebenovku přes Trotternish) jsem pak srabsky zdolal autobusem. Je to škoda, protože ta etapa je nejen nejtěžší, ale prý taky nejkrásnější. Doufám, že se tam co nejdřív znovu vrátím, abych tohle tvrzení mohl konečně osobně potvrdit.

Scroll to top