fbpx

Moje cesta k focení (svateb)

Dvě půlky mozku

Kdyby se mě někdo dřív zeptal, jak moc je v mým životě důležitá kreativní tvorba, asi by se mu dostalo jen cynickýho pousmání. Proč by někdo tak analyticky založený jako já měl být kreativní? Moje vzdělání a práce se točí kolem čísel, tabulek a grafů. Jen ať moje levá mozková hemisféra ovládá dál můj život a tyhle umělecký blbosti nechte rozervancům z kavárny. No... vedle jak ta jedle.

Časem mě ale moje radikálnost opustila, moje kdysi striktně bipolární světa začalo blednout a já jsem si postupně nahlas přiznal, že ty půlky mozku máme přece jenom dvě. No a tak se i moje "kreativní" já před pár lety začalo ozývat, což jsem vyřešil tak, že jsem sáhnul po foťáku (teda po mobilu) a začal koketovat s focením. Zjistil jsem zajímavou věc, a sice že focení nejen naplňuje moje "umělecký" potřeby, ale že mi taky pomáhá být více produktivní v práci a v životě obecně.

 

Mobilní éra

K 25. narozeninám jsem dostal od svojí Míši iPhone 5, což byl z tlačítkový Nokie tenkrát opravdu velikej skok. Po úvodním poblouznění všema funkcema jsem se zaměřil hlavně na jednu - foťák. Kvalita fotek byla na tu dobu hodně dobrá a dala se použít i na menší a střední tisky. Mobil jsem měl pořád u sebe, takže jsem fotil všechno a všude. Zdokumentoval jsem na něj i několik cest, jako třeba Jordánsko, který jsme s Míšou projeli stopem.

Časem jsem si oblíbil hlavně jednu disciplínu, a to byla street fotka. Výhoda mobilu pro tenhle (a jakýkoliv jiný reportážní) žánr je téměř nekonečná hloubka ostrosti (díky miniaturnímu čipu), příjemně široký ohnisko, který člověka nutí, být fakt blízko, a taky fakt, že člověk neřeší technický detaily a nastavení, ale soustředí se plně na obsah a kompozici. Dokonce jsem absolvoval i celodenní mobilní streetfoto workshop s Janem Šibíkem, legendou český fotožurnalistiky.

 

Analogová éra

Po pár letech moje nadšení z focení mobilem začalo vyprchávat a já jsem věděl, že potřebuju trochu nakopnout. Jako na zavolanou si tenkrát můj kamarád pořídil kinofilmový Nikon s pevnou padesátkou. Podlehl jsem analogovýmu hajpu a za pár týdnů už jsem taky jeden vlastnil. Zkoušeli jsme různý filmy a pořád jsme běhali do fotolabu odnášet a vyzvedávat fotky.

Strašně se mi na tom líbily dvě věci. Zaprvý, nulová možnost a potřeba editace, a tím pádem totální fokus na focení samotný - o ostatní se postarala emulze a šikovný ruce profíků z labu. Zadruhý, vyhovovalo mi, jak se můj Nikon FE ovládal a přišlo mi vlastně strašně logický, že mám tři kolečka - jedním natočím ISO filmu, jedním volím rychlost závěrky a tím posledním na objektivu nastavuju clonu. Žádný displej, člověk si může v jakoukoliv chvíli zkontrolovat nastavení expozice pohledem na fyzickou polohu těch třech koleček. Navíc to bylo z kovu a všechno to tak nádherně cvakalo...

 

Digitální éra

Focení na kinofilm mi vydrželo opravdu dlouho a můžu svědomitě říct, že to bylo díky čistýmu zájmu o fotku a ne jen kvůli analogovýmu šílenství nebo hipsterství. No jenže tou dobou jsme čekali Mariánku a bylo jasný, že moje posedlost dokumentováním dostane po jejím narození úplně nový rozměr a mě to bude buď stát majlant na filmech a negativy se mi za chvíli nevejdou do skříně, nebo prostě přesedlám na digitál.

Byl jsem totálně zamilovaný do ovládání svýho Nikonu a nedokázal jsem si představit, že budu točit nějakým plastovým kroutítkem na digitální zrcadlovce. Chtěl jsem prostě foťák s duší. A tak jsem začal fotit na bezzrcadlovky od Fujifilmu, což je značka, kterou jsem měl do tý doby spojenou jen s výrobou filmů. Koupil jsem si X100s z druhý ruky a byla to trefa do černýho. Skoro dva roky jsem si vystačil jen s ním (pak se trochu protrhla hráz, ale o tom jindy).

 

Od streetu ke svatbám

Čím víc jsem fotil, tím víc jsem začal cítit další potřebu potřebu. Chtěl jsem svoje fotky ukazovat a dělat jima radost. A chtěl jsem tu radost na vlastní oči vidět. To co mi chybělo byl pocit zadostiučinění a hmatatelná zpětná vazba. Sociální sítě si mě nikdy nezískaly a z mojí rodiny a kamarádů jsem začal cítit, že už se mých fotek tak nějak přejedli.

V tu chvíli jsem se rozhodl, že je čas se posunout dál. Už delší dobu jsem si říkal, že focení svateb by mohlo stát za zkoušku. Svatby jsou o lidech, mají příběh, a jsou tak ideálním tématem pro reportáž, což bylo vždycky mým fotkám vlastní. Pořád jsem fotil street, ale problém focení na ulici je ten, že člověk neustále váží mezi dobrou fotkou, ostychem a osobním prostorem druhých. A to zde ani neotvírám téma rostoucí hysterie ohledně ochrany osobních údajů - o tom se někdy rozepíšu samostatně.

No, nebylo by skvělý, kdybych mohl fotit lidský příběhy z bezprostřední blízkosti v prostředí, kde jsem vlastně vítaným hostem? Argumenty hovořily jasně, takže jsem zkontaktoval několik nastávajících nevěst s nabídkou, že jim nafotím jejich svatbu. K mýmu překvapení, a přestože jsem neměl žádný portfolio, mělo několik z nich odvahu do toho jít. Díky za důvěru holky!

A tak se stala z roku 2017 moje první svatební minisezóna. A bez foťáku už definitivně nedám ani ránu...

Scroll to top