fbpx

Velká „svatbová“ loupež

Zase jsem to udělal. Zase jsem se rozhodl, že vysypu svoje myšlenky na papír. Zase jsem měl v plánu, udělat to krátký a úderný. A zase je to dlouhý a roztahaný…

Tentokrát si to ale odpouštím, protože tenhle kousek jde až na jádro věci a vlastně vysvětluje prapůvod mýho opravdově-přirozenýho, reportážně-dokumentárního, nearanžovanýho fundamentalismu. Zároveň je to velký apel na vás všechny, kdo právě vybíráte svatebního fotografa: Nenechte si vaši svatbu ukrást fotografem!

 

Vítejte na svatbě na svatebním focení

Jako host jsem se jednou na svatbě stal svědkem takový situace. Tenkrát jsem sice svatby ještě nefotil, ale už jsem si s tou myšlenkou postupně pohrával, takže jsem ten den tak trochu (dost) špicloval svatebního fotografa.

Začátek klasika: tatínek přivedl nevěstu k oltáři, ženich si ji "převzal" a oddávající začal rozjíždět svůj part. Fotograf zaujal typickou pozici za oddávajícím s portrétním výhledem na nevěstu a ženicha. V ten moment svatební stereotyp rozčísla jejich malá holčička, která se vysmekla babičce a, čerstvě chodící, se vydala směrem k rodičům. Než ji kdokoliv stihl zastavit, tak dorazila až k oltáři a začala se drápat po mámině sukni, až skončila ve společný náruči obou rodičů.

Byl to moment emotivní jako prase a sen každýho svatebního fotografa. No alespoň taková byla moje představa. Místo toho ale fotograf prostě jen sklopil foťák s totálním nezájmem o nastalou situaci. Pokračoval ve focení, teprve až si holčičku zase převzala (trochu dezorientovaná) babička.

Cože?! Nechápal jsem to. Tenhle moment se nikdy nebude opakovat, nejde naaranžovat, zrekonstruovat, prostě zůstal tam tenkrát ležet a nikdo ho nesebral. Ten člověk měl skvělou příležitost, dodat svým klientům něco jedinečnýho a nehnul pro to ani prstem. Trestuhodný.

Ten den se odehrálo ještě několik dalších věcí, který jsem moc nechápal. Třeba to, že párový focení probíhalo za přísvitu soustavy světel jak v Halyvůdu. Všechny scény byly do puntíku prorežírovaný a vypadalo to spíš, že se tam fotí editorial pro svatební agenturu a ne opravdová svatba. Navíc to celý trvalo skoro dvě hodiny.

Nechápal jsem, že tohle je ten středobod celýho svatebního focení a důvod vzít nevěstě a ženichovi dvě hodiny z jejich svatebního dne. Přitom třeba moment, kdy se partička kamarádů z hecu rozhodla naskákat do místního rybníka fotograf naopak prošvihnul, protože zrovna čiloval mezi rozbíjením talíře a krájením dortu někde u kafe a nádobíčko měl uklizený v brašně.

Dneska "už to sice chápu, ale pořád tomu nerozumím." To co na zmiňovaný svatbě fotograf předvedl, byla sice velmi kvalitní, ale zato naprosto sterilní sériová výroba. Prostě dojel si tam pro předem naplánovaný záběry, a ty vyfotil. Něco jako když odškrtáváte nákupní seznam: pudr v protisvětle - mám, šaty na mlýnským kole - mám, prstýnky na větvičce - mám, první polibek - mám, družičky ve výskoku - mám.

Já se ptám, jaká je hodnota takových fotek? Jaká bude jejich hodnota za 50 let?

 

Proti proudu, fakt?

Vždycky jsem si říkal, že jestli někdy začnu fotit svatby, tak to budu dělat tak trochu proti proudu. Nechci fotit strojený fotky, který z mýho pohledu mají stejně jen nevalnou časovou hodnotu. Nechci trávit čas přesouváním věcí, štelováním lidí do póz a úkolováním asistenta s odraznou deskou. Zajímají mě okamžiky, emoce a obecně situace, který prostě zinscenovat nejdou. Láká mě ta výzva, všechny je pochytat, a ještě jim přitom dát originální náboj a osobitý look.

To jsem ještě netušil, že jsem se vlastně tak úplně proti proud nevydal, nýbrž jsem jen naskočil do proudu úplně jinýho, u nás sice ještě pořád podstatně slabšího, ale zato významně sílícího (no zaplaťpánbůh!).

V angličtině se tomu proudu říká “documentary wedding photography”. V češtině to zatím na svoje ustálený pojmenování čeká, ale jakýmsi ekvivalentem budiž třeba spojení “reportážní svatební focení”. Ono na pojmenování vlastně vůbec nesejde, důležitá je podstata, a tou je totální důraz na autenticitu fotek, na jejich hodnotu pro nevěstu, ženicha a jejich rodinu za několik (desítek) let, a taky na snahu o maximální nenápadnost a co nejmenší zasahování do svatebního dění.

 

Opravdovost táhne

Důvod proč se třeba v Anglii prosadilo reportážní svatební focení jako v podstatě dominantní styl, a proč se začíná s velkou vervou rozvíjet i v naší kotlině je jednoduchý a v podstatě totožný s tím, který v posledních letech nakopnul k obrození všechny ty místní rodinný pekárny, cukrárny a kavárny.

Tím důvodem je opravdovost. Čerstvý domácí kváskový chleba je zaručeně lepší než “zlepšováky” napuštěná šumava, pistáciová zmrzlina ve který cítíte křupat oříšky, je lepší než ta nazeleno obarvená hmota ve vaničce, no a Starbucks fakt není synonymem pro dobrý kafe. Opravdovost prostě táhne a já si troufám tvrdit, že nejde jen o nějaký pomíjivý hipsta trend, ale o znak zdravýho vývoje společnosti a zrajícího vkusu lidí.

 

Jak se do lesa volá, …

Můžu s čistým svědomím říct, že focení svateb upřímně miluju a je mi líto všech fotografů, co to tak nemají (a věřte mi, že jich není úplně málo). Jsem přesvědčený, že je to právě tím, že si svůj přístup tvrdohlavě držím a neuhýbám z něj. Na oplátku za to dostávám možnost, fotit svatby pro ty nejúžasnější klienty, se kterýma jsme naladění na totálně stejnou vlnu a já si focení pro ně naplno užívám.

Díky za to, že si mě pro můj styl vybíráte a namísto toho, abyste po mně požadovali nafotit šatičky, botičky a jiný číčovinky, tak mi dáváte prostor dělat to, co mi jde ve fotce nejlíp - tedy pozorovat a dokumentovat.

Scroll to top