fbpx

Šedivý těsto… aneb street foto mezi paneláky

Paneláky, jakožto výplod socialistickýho plánování, kdy bylo potřeba rychle vměstnat co nejvíc lidí na jedno místo, vzbuzují vesměs negativní emoce. Pravdou ale je, že když člověk stojí těmhle obrům u nohou, nedokáže se úplně ubránit obdivu a fascinaci.

Řekl jsem si, že by to mohlo být zajímavý téma, a tak jsem strávil několik odpolední touláním se po pražských sídlištích. Hned první den jsem si uvědomil, jak velký fotografický potenciál tahle místa mají - hluboký kontrasty, ostrý hrany, všudypřítomná hra světla a stínů, a hlavně jedinečná a přitažlivá atmosféra, kvůli který jsem se opakovaně vracel.

Většina sídlišť vznikla na zelený louce, což zjevně napovídá i jejich super-systematická dispozice. Vypadá to asi nějak takhle: Každý předem určený počet domů má svoji vlastní kotelnu, jejíž komín připomíná spíš nějakou divnou hororovou stavbu. Pro lepší orientaci je každý takový komplex označený jednotnou barvou a symbolem. Prostranství okolo se nesou v duchu “občanské vybavenosti,” takže jsou tu hřiště, náměstí, školy, školky, hospody a obchody - opět rozestavěný ve strašidelně pravidelnym duchu. Tipuju, že nějak podobně to bude vypadat, až jednou osídlíme Mars.

Úplně nejvíc mě na tom baví, když se tenhle bizár smíchá s každodenním životem lidí, hrajících si dětí, babiček venčících psy, chlapů klábosících u piva a celý se to okoření tvořivostí místních subkultur.

Sám jsem dítě z paneláku a vlastně nemám jasno, jestli je to zrůdnost nebo krása. Asi něco mezi, něco těžce popsatelnýho, ale o to víc inspirativního. Já jsem z týhle inspirace zatím vyčerpal jen malou část. Stoprocentně můžete v budoucnosti čekat novou várku fotek a příběhů umotaných z “šedivýho těsta”.

Scroll to top